Děkanka Praha

Pohárové finále

V čase předvánočním dne 20. prosince jsme vyrazily za extrémně mrazivého počasí do Hradce Králové k odehrání finálového utkání Čfbu. Nebudu ani dlouho popisovat, koho jsme měly vyzvat, nebyl to totiž nikdo jiný než tým Trigers Herbadent Jižní město nebo jak se přesně jmenují. Všichni zasvěcení florbalu samozřejmě tento pojem znají, jedná se o několikanásobného vítěze extraligy a neporaženého snad už tři roky.

A změnit tuto už skoro historickou skutečnost, jsme se měly pokusit my, děvčata z Děkanky. Nálada před zápasem byla dobrá, zvlášť po vstupu do šatny, kdy jsme zjistily, že máme k dispozici minerální vody zdarma. To byl moment skoro zlomový, něco takového totiž žádná z nás asi ještě nezažila.

Rozcvička také mnohé napovídala. Zatímco Trigersky se zarputilými výrazy ve tváři prováděly abecedu, protahování a rozehrání, my jsme si v poklidu povídaly a pomalu se trousily na hřiště. Naši uvolněnou náladičku pak dokladovala i skutečnost, že jsme si několikrát bojově zakřičely, dostaly od trenérů pár dobře míněných rad a mohly jsme vyrazit vstříct dalšímu překlapení v podobě hrání státní hymny. Tahle událost mě osobně rozesmála tak, že jsem se smála skoro až do konce, a to při hokeji v takovou chvíli obvykle dojetím zatlačuji slzy v oku. Jenže představa, že hrajou hymnu kvůli našemu týmu mi připadala trochu komická.

No a teď k samotnému zápasu. Do něj jsme vkročily nad očekávání dobře, když se hned v druhé minutě trefila po přihrávce Ivči Di. Snad nic nezkazím, když na tomto místě prozradím, že jsme dokázaly vstřelit další dvě branky, trefily se jmenovitě Míša a dalekonosnou střelou Gabča.

Vítězný stav jsme držely až do jedenácté minuty, kdy byla vyloučena za vymyšlené opakované přestupky Paty a Domče se přesilovce podařilo vyrovnat. Stejná hráčka a skoro stejným způsobem, jen ne v přesilovce se trefila znovu v minutě patnácté. Těsně před přestávkou pak upravila skóre svým prvním gólem Anet. Mezi třetinami jsme si dodaly odvahy a vyrazily do dalšího boje. Druhá třetina nám docela vyšla, dostaly jsme jen dva góly, oba z hole Anet. Třetí třetinu raději vynechám moc se nám nepovedla, i když jsme v ní vstřelily dvě již dříve avizované branky, dost jsme jich taky dostaly, když se gólově dokázaly prosadit Klára, Šindel, Ilča a Píďa a znovu Anet. Takže konečné skóre 3:12 sice vypadá hrozivě, ale určitě neodpovídá předvedené hře. Pět branek jsme totiž obdržely v posledních 4 minutách, kdy jsme zcela nepochopitelně polevily v koncentraci, což se při neustálém míchání sestavou ale dalo docela očekávat, ale co se stalo stalo se a nedá se už odestát.

Radost nám ale nemohlo toho dne nic pokazit, hned na začátku jsme totiž zjistily, že jsou pro nás jako pro finalistu poháru připraveny taky medaile a po tomto zjištění zavládlo v našich řadách uspokojení. Možná, že kdyby to Ivča nešla iniciativně zjisit, tak jsme ve vidině medailí i vyhrály.

Kromě toho je také nutné podotknout, že rozhodčí si nás zrovna nezamilovali, alespoň tak si to teda vykládám já, jinak by nepřipískávali soupeři, který to vůbec nepotřaboval. Zřejmě se nás opravdu báli a tak si to posichrovali na všech frontách.

Nesmím také opomenout krvavé Ivči zranění, které zcela bez povšimnutí přešli, zřejmě se nic nedělo. Nám to ale bylo všechno jedno, prohru jsme ustály s úsměvy ve tvářích a s nadšenými výkřiky Děkanka a Very Big Team. I když je nutné závěrem přiznat, že pohár si odnesl flórbalově lepší tým, morální vítěz byl jen jeden, totiž Děkanka.

Tak nám to i dál šlape, to nám do Nového roku přeje Paty.